Nebyla Revoluce, jako revoluce

pondělí 15. červen 2009 21:59

Při našem nedávném virtuálním setkání na virtuální Pankráci jsem potkala badatele (skutečného) Jardu Šeráka, který mě zasvětil do bádání. Dneškem jsem se tedy stala badatelem, mají to černé na bílém v Archivu hl. m. Prahy.

  Při svých toulkách proti času, jsem se někdy zmiňovala o pankráckém biografu Revoluce. Ano, byl to ten biograf, jehož kabátek hezky zmodernizovali a poté ho zbourali... Po dnešním bádání konečně mohu o tomto středobodu pankrácké kultury napsat své vzpomínání, doplněné o vybádané archiválie. Rovnou prozradím, že fotografie biografu se mi nepodařilo ulovit žádné a tak i nadále je pro mě fotografie zbouraného biografu Revoluce (nejdříve bio Libuše, pak Imperial, pak Radost) Modrým Mauritiem.

Jak jinak, začnu ze široka. Všechny biografy našeho mládí mají něco společného a to svoji atmosféru, která byla docela jiná než mají biografy nebo kina (chcete-li) dnes, tedy v době elektronické, s televizí, DVD a PC.

Filmová představení prožívaly lidské skupiny podle věku, po svém. Školáci většinou mimo eskyma a polárky lízali plátno z první brázdy za kačku, a cítili se být indiány, vojáky, bandity, výzkumníky, děvčata pak těmi štíhlými krasavicemi, o jejichž přízeň usilovali muži vybraným dvořením, nebo holkami, co je přijali kluci za správné kamarádky, což se od skutečného soužití kluků a holek diametrálně lišilo. Většinou se kluci holkám posmívali, malinko jimi opovrhovali nebo je rovnou tahali za vlasy, kteréžto chování jim asi zbylo po prapředcích. Návštěvu kluků v biografu krásně popsal pan Karel Poláček ve své knížce, Bylo nás pět.

Ne tak ti odrostlejší. Ti kupovali za nekřesťanské peníze (asi 6,- Kč) lístky do brázdy poslední a chodili na film zásadně po dvojicích. Tedy dvojicích opačného pohlaví, abych byla přesná. Sice by propadli, kdyby měli na známky vyprávět obsah filmu, ale zase alespoň někdo chodil na sovětské filmy. Takové dvojice byly u pokladních velmi oblíbené, zrovna tak jako důchodci, kteří se v zimě chodili do biografu ohřát, aby ušetřili za topení. Myslím, že na sovětské filmy bylo i nějaké zvláštní, výhodné vstupné, ale zas abych si tak moc nevymýšlela... Někdy se také muselo čekat, zda se sejde minimální počet osob, aby se mohlo začít promítat, takový byl zájem o některé filmy.

Mezi takto dvěma vymezenými hlavními skupinami se nacházel lid prostý, středního a staršího věku, který skutečně přišel na filmový prožitek a když nehráli filmy s pracovní tematikou (kterých tedy bylo v té době docela dost), tak si krásně odpočinuli nejen od dětí a pracovních povinností, ale i od hesel, jak všechno bude úžasný, hlavně v budoucnu a že pro to budoucno musíme usilovně, s radostí, úsměvem a písní na rtech, pracovat. Do této skupiny se přestupovalo ze zadních řad, zatímco z těch prvních se šlo časem do těch posledních. Tento koloběh někdy narušovali vojíni, co potřebovali, aby jim zbyly finance na pivo, když na ně nevyšla žádná slečna, a proto zabírali první řady.

Už jsem taky vzpomínala, že nás se školou vodili do biografu povinně na válečné filmy, ze kterých jsem měla trauma a valnou část takového filmu jsem strávila v předklonu, schovaná za opěradlem a s prsty zacpávajícími si uši a když jsem to nestihla a zahlédla jsem drastickou scénu, nespala jsem několik nocí...

Vstupenky se převážně kupovaly u pokladen na představení konané téhož dne a někdy byla honička, aby nebylo vyprodáno. To štěstí, když jsem držela vstupenku v ruce a ještě byl chvíli čas, něž začali pouštět do sálu. Okukovaly (nebo okukovali) jsme zatím plakáty, lelkovaly před kinem a klábosily o důležitých věcech, kdo s kým nemluví, komu se líbí jaký kluk a který je úplné nemehlo a jaká je jedna jistá, potvora a zrádkyně. Také jsme velice nenápadně sledovaly dění v klukovské části, jestli jsme dostatečně sledovány a proto se rozprava mezi námi děvčaty nesla v nepřirozeném hlasovém tónu, často jsme se smály, i když se nedá říct, že náš smích připomínal cinkající perly.

Když čas nazrál, přiřadily jsme se k hroznu dychtivých návštěvníků a vytvořili špunt u vstupních dveří do sálu, kde stály dvě trhací paní. Tedy paní, které trhaly konce vstupenek. Někdy to byl takový fofr, že ze vstupenky, které byly z tenkého papíru, zbyl rozdrbnutý cár, jako by ho ukousl pes.

Pamatuji na to, když jsem v našem biografu, viděla poprvé film Cesta do hlubin študákovy duše.  Seděly jsme s mámou na kraji a z naší síťovky se základními potravinami ukrutně voněla šiška chleba. Já hlady šilhala a tak než film skončil, ulamovala jsem ten chleba kus po kusu a málem jsem ho snědla celý, jako malinu. Ještě teď cítím tu fantastickou chlebovou chuť. A tak se v biografu konzumovaly i takovéto potraviny, nejen ňamkové eskymo, polárka, nebo bonbony fialky, či zelené, větrové, gumové kuželky.

O víkendových představeních jsem viděla spousty pohádek, např. Čapkovu Kočičku a pejska, Sadko, Vzpoura hraček, samozřejmě film Čuk a Gek a Pyšná princezna. O Punťovi a čtyřlístku a Zpívající pudřence, nemluvě. Načisto jsem zapomněla název i děj filmu, ale zůstala mi vzpomínka na film, jehož kulisou byly překrásné severské fjordy, kudy plul muž na kánoi, mám pocit, že buď někoho hledal, nebo prchal. Z těch pozdějších filmů to byly filmy, 2 x 2 je někdy pět, Neporažení, nebo Pruhovaná plavba, Celý svět se směje a co já vím, moc a moc jiných.

Před každým filmem se promítal žurnál, takže bylo možno počítat ještě s 10 min pozdním příchodem, kdy se po žurnálu rozsvítilo světlo a opozdilci napochodovali na svá místa. Byli tací, co s tím pravidelně počítali, protože žurnály se věnovaly pracovním úspěchům, bojům o zrno, šťastné a rozesmáté mládeži, co neměla nic jiného za úkol než v modrých košilích za doprovodu harmoniky zpívat optimistické písně, maximálně pak budovat kde co na stavbách mládeže.

Náš biograf měl tu vymoženost, že měl odkládací místnost na děti rodičů, kteří se tak mohli dostat do bijáku, když neměli hlídání.  Přemýšlela jsem, zda to bylo jen na dobu tzv. odpoledního představení od 18.00 nebo i na večerní, od 20.00 hodin, ale to se mi nějak nepozdává, to by ty děti tam určitě usínaly...

O našem bijáčku by se daly psát romány, zrovna jako o těch ostatních. Prožitky z filmů byly tehdy o to intenzivnější, protože byly vzácné, nebyly každodenní.  Vinetouovský seriál filmů se stal fenomenem doby, který snad překonala již jen legendární céčka. Některé filmy jsme museli vidět několikrát, i hodněkrát. Ve tmě, jen s obrysovými světly, které značily únikové cesty, se to nádherně snilo, nebo později vinula ruka k ruce, koleno ke koleni...

A tímto moje pankrácké líčení končí. Když se to tak vezme, tak se tato čtvrť nenápadně objevuje v mých článcích všude tam, kde píši ze světa dávno zmizelého - z mého dětství a mládí. Jako např. v článcích: O plynových lampách, o kamerovém systému, o dětech, co si hrály na ulici, o Vyšehradu, o bláznech lidech a psech, atd., atd. Možná ještě někdy zase nenápadně vstoupí do děje.

Uvidíme...


 A konečně, co jsem tedy vybádala: Spis byl hubeňonký, přesto jsem něco zjistila.

ar.jpg 

Nejstarší zápis jsem objevila z 11.prosince 1934, ve kterém stálo, že místní skupině "Družiny čsl. válečných poškozenců" bylo uděleno nepřevodné povolení pořádati v Praze-Pankráci čp. 540 pod označením "Bio Libuše" kinematografické představení. Toto licenční oprávnění platilo do 30.června 1936. Za zástupce obchodvedoucího se schválil pan Josef Kotek, bytem v Praze-Michli, Na Lišce čp. 969. Tuto licenci vydal Zemský úřad v Praze.

Dalším dokladem byla koncese na provozování kina Imperial, udělená 10. února 1943 a obdržel ji Georg Poxleitner. Ten provedl v kině stavební úpravy, které byly 22.6.1944 zkolaudovány. Tyto doklady byly v jazyce německém a tak jsem si moc nezabádala...

Podle zápisu z 29.5.1945 byly přezkoušeny všechny dosavadní doklady a provoz kina, stále se jménem Imperial, ač již po válce.

archiv.jpg

1. strana protokolu z policejní prohlídky, podle které byl v kině pěkný binec...

detail.jpg

Podle tohoto detailu z první strany zápisu zjistíme, že Kinoperatér Hubený při vytknutí těchto závad projevil více odporu nežli pochopení pro bezpečnost a udal, že co má dělat, když je v kabině zima. Byl upozorněn, že jak v kinu, tak v kabině je ústřední topení.

archivy.jpg

2. strana zápisu z revize. Na závěr konstatuje vrchní oficiál Zajíček, že toto jednání se příčí policejně bezpečnostním předpisům.

25.února 1948 se konala v kině již s názvem Revoluce, policejní revize, která zjistila různé závady, ke kterým se příliš čelem nepostavil promítač. Vedoucím kina byl J.Trnka a za správu státních kin Formánek a Pokorný. Jen tak bez křestních jmen.

archi.jpg

 Nafotografovala jsem záhadný doklad z 15.5.1944, který byl ve spisu jediný, který potvrzoval, že se kino chvíli jmenovalo Radost, ale zároveň i Imperial. Pamětník Mirek Toms mi jednou napsal:

To kino "Revoluce" se před květnovou revolucí (ale to jste ještě nebyla na tomto světě) jmenovalo "Radost" a 5.5.1945 v něm měl běžet film s Buriánem "Funebrák" ovšem ten už neběžel a naše vstupenky propadly...
Tak nevím, podle zápisu z 29.5.1945 se kino stále jmenovalo Imperial...
arch.jpg
Situace kina při kolaudaci v roce 1944
Fotografie v badatelně bídně nafotografovala badatelka a autorka v jedné osobě :-).

  Copyright (c) 2009 - Naďa Dubcová, All Rights Reserved 

foto na perexu: Zuzana Ondrouchová, která hrála ve filmu Zpívající pudřenka, ale foto z tohoto filmu jsem nenašla. Tak alespoň tak...

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)