Jak jsem neposlechla své rozumnější Já, ale přesto jsem byla vítěz.

úterý 10. únor 2009 08:00

Jsou lidé opatrní, vyčkávají, zkoumají, pak konají. Jsou tací, kteří emotivně vyletí, neměří, hned řežou a nechávají za sebou spoušť. Pak jsou tací, co emotivně vyletí, pozdě, ale přeci měří a pak řežou.

To jsem asi já. Navíc jsem odevždy dost zvídavá. Všude bych chtěla být, všechno bych chtěla vidět, všechno vědět. Kdysi jsem byla členem „Vétéesky“ (Vědecko technická společnost), kde náš spolek sice věda míjela, ale zato ta technika, tak ta byla. Chodili jsme na prohlídky staveb společně s erudovaným průvodcem, který podával technické informace o stavbách, buď těsně před dokončením nebo dokončených, či úplně rozestavěných. Tak jsem si mohla prohlédnout objekty, do kterých jsem se pak již neměla šanci nikdy podívat.

Vzpomínám si na prohlídku hotelu Intercontinental, který byl těsně před dokončením nebo budovu tehdejšího parlamentu, kde dveře byly vyrobeny tam, kde se vyráběly hudební nástroje. Utkvělo mi to v hlavě, protože jediný důvod jejich výroby v podniku Hudební nástroje se nabízel, a to, aby krásně rezonovalo skandování - Ať žije KSČ, Ať žije soudruh - dosaďte si. Jinak nevím a nikdo nám bližší vysvětlení neposkytl.

 Vyslechli jsme si i něco málo o budoucí technologii, z čehož nás zaujala připravovaná křesla s vestavěným hlasovacím zařízením. Kdosi se zeptal, proč se v křeslech chystají zabudovat 3 hlasovací čudlíky, když by stačil jeden. Tázající se odpovědi nedočkal, protože průvodce kvapil dále a my za ním.

Po velkém třesku jsem začala mít prohlídkový absťák a tak jsem si řekla, že budu chodit v Praze sama tam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Začala jsem Barrandovskými ateliéry. Dovnitř mě tedy nepustili, možná proto, že už jsem je neměla čím oslnit, a taky samozřejmě proto, že mají své předpisy. Tak jsem si alespoň prohlédla stavby z venku. Když mě na zpáteční cestě přivezl autobus na konečnou ke Smíchovskému nádraží, řekla jsem si, že by nebylo od věci jít po Praze, tam, kam mě nohy donesou. Byl krásný slunečný den. Vltavu jsem přešla po mostě Legií k Národnímu divadlu a svoji pouť jsme zakončila, jak jinak, ve Světozoru na poháru. Ušla jsem kus cesty, ale potvrdilo se mi, že Praha je opravdu malá, když nepočítáme okrajové čtvrti.

barrr.jpg

Barrandovské terasy ještě pamatuji, dokonce jsem tam i jednou byla, ale to koupaliště již ne.

V dalším pořadí následovala budova rozhlasu. Vstup do jeho prostor jsem neponechala náhodě, ale chopila jsem se příležitosti, dostat se na prohlídku budovy prostřednictvím vyhlášeného konkursu na průvodce nějakým pořadem. Byla to ode mě velká drzost.

ceskyrozhlas.jpg 

V den D se v prostoru vrátnice rozhlasu shromáždil dav lidí, z nichž někteří budili zdání, že mají flek v kapse, že jsou jasnými vítězi, procvičovali artikulaci, vyprávěli těm, co chtěli naslouchat, kde všude již působili, jaká rádia si pokořili. Zde  jsem poprvé zaznamenala rozpad mé osobnosti na dvě. Jedna, ta rozumnější  říkala -  okamžitě odejdi, tu ostudu nepřežiješ. Ta druhá říkala - moment, utéct se dá vždycky, ještě jsi nic neviděla. Druhá vyhrála, a tak jsem se s oběma protimluvnými osobnostmi vydala společně s davem, do největšího rozhlasového studia. Zde jsem neměla moc času prohlížet si prostory, protože jsme museli zvládnout písemnou část  konkursu. Každý jsme obdržel číslo, desky s blokem a v něm otázky. Když jsem přelétla okem na co se mě ptají, vyhlédla jsem si mladíka, který působil velice intelektuálně, a nenápadně jsem se přemístila do jeho blízkosti. Dobře jsem udělala. Opsala jsem od něj co se dalo, ale měli byste vidět tu hereckou etudu, jak jsem nenápadně koulela očima, či jinou mimikou se snažila, aby si toho nikdo nevšiml.

Po dokončení tohoto testu se ve mně zase probudily ty dvě osoby a zhádaly se, co dál. Ta drzejší velela pokračovat, a tak se postupovalo dále. Všichni jsme došli do odpočívárny před několik menších studií, která určitě pamatovala pana Josefa Laufera, toho slavného rozhlasáka, protože se na předpotopních křeslech skvěly mastné a zašlé fleky v místech, kde si rozhlasáci opírali svoji unavenou hlavu. Z ostatního vybavení sice dýchal genius loci, ale strašně smrděl. Usedla jsem na krajíček gauče a byla jsem hodně nakloněná té rozumné osobě ve mně, která říkala – jdi, jdi domů. Z amplionu se ozývala čísla adeptů, kteří po jednom vstupovali do studia, kde se podrobovali praktické části konkursu.

Už, už jsem vstávala, že tedy jdu domů, ale zaznělo mé číslo. Tréma po mě nadšeně skočila a šťastně se mi zavrtala do krku, kde vytvořila maxiknedlík. Hned na prahu studia mě dorazil zkoušející pán, stojící v pozadí za sklem, když mě přes mikrofon radostně pozdravil. Dobrý den pane, pojďte dál a posaďte se...., ehm paní, je zde přítmí, špatně jsem viděl….

Podle pokynů jsem vzala do rukou připravený text, který jsem měla přečíst a nestačila se divit. To, co ze mě vycházelo, vůbec nebyl můj hlas, byl to hlas mutující a ještě ke všemu koktající a cizí jména hodně zajímavě, přímo umělecky, vyslovující. To nemohl zachránit ani bezchybně opsaný test a ani kdybych vypadala jako v dobách, kdy se po mně sem, tam mužský otáčeli. Po spásném děkujeme, počkejte si venku, jsem na nic nečekala a společně s jinými, podobně postiženými jsem se vypotácela na vzduch.

Ale byla jsem vítěz. Překonala jsem samu sebe, zažila jsem dva v jednom, tedy zážitek z konkursu a zážitek z prohlídky rozhlasu zevnitř. Myslím si, že tam někde v archivu na pásku jsem, a když se zaměstnanci rozhlasu potřebují pobavit a zasmát, tak si to pouštějí. Možná, že jsem již byla zlatým hřebem v silvestrovském pořadu a ani o tom nevím.

A ani to nechci vědět!!!! 

video  - rekonstrukce boje o rozhlas ve dvou dílech.

foto na perexu z filmu režiséra Miloše Formana - Konkurs

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)