Češi jsou malý národ na malém území

pátek 6. květen 2016 12:20

samozřejmě v to počítám i Moravany a Slezany, i když... abych se přiznala, já to tak nedělím, mluvíme stejnou řečí, byť máme i různá nářečí, máme stejnou kulturu, společné dějiny, dokonce i společná šťastná manželství se vyskytují. Dnes malá úvaha o národu českém...

To, že tento malý národ přežil, a že byl tedy schopen vychovávat i další generace, uchoval si český jazyk, byť hojně prošpikován germanismy a  čím dál víc anglicismy, svoji kulturu, obyčeje předávané z generace na generaci, národní bohatství spočívající nejen v knihovnách s tisíciletými svazky, ale i v dochovaných architektonických skvostech, byť jich stále ubývá, je podle mě malý zázrak. Od nepaměti čelil tento národ se svým malým územím válečným nájezdníkům,  kteří se snažili buď  tento národ zdecimovat, nebo zotročit, či úplně vymýtit a ten malý “spínací špendlík” zabrat.

Čechům se vyčítá, že nejsou bojovný národ, že svoji zemi nikdy pořádně nebránili se zbraní v ruce proti nájezdníkům, že vždy ohnuli záda, že nejsou národ hrdinů, ale lokajů a služek. Při tomhle označení už se nemůžu rozčilovat, jen se tomu musím smát. Aby si tak malý národ uchoval to, co píši výše, nemůže se chovat jako velké země. Sice se nabízí další označení, tedy, že Češi jsou Švejkové, česky řečeno, “vyčůraní”, ale já jsem Češka a můj názor je, že jen chytrost, která je Čechům vrozená, pomohla přežít. Jsme srovnáváni s hrdinnými Poláky, že jsme proti nim zbabělci, ale to se nedá vůbec porovnávat.  Každý národ má své specifické území a specifické možnosti. Píši jenom o Češích, jsem Češka.

Není velké umění nahnat muže i ženy do zbraně, a nechat je masakrovat přesilou, ale umění je manévrovat tak, aby národ přežil, byť i za cenu nemalých oběti… A že jsme chytrý a vzdělaný národ? Inu, v našich žilách koluje německá, švédská, ruská, a já nevím jaká krev, což znamená, že nejsme žádná degenerovaná uzavřená skupina. Jen bychom to neměli přehánět, což nám v současné době hrozí. Nájezd do Evropy, byť (zatím?) beze zbraní národy značně kulturně rozdílnými by mohl opravdu způsobit zánik toho, co se dodnes dochovalo.

Nutně, než mě zavrhnete, nebo třeba označíte nevybíravými slovy musím podotknout, že je nezanedbatelná skutečnost, že si malá území vždy rozdělovaly velmoci mezi sebou. Naposledy během války a po ní. Rok 1968 ukázal, jak moc je to pravdivé. Měli jsme se bránit se zbraní v ruce? Měli jsme se bránit se zbraní v ruce v roce 1938? Vždycky je to o dohodách, o politice, o světových velmocích…

Dějiny se nedají měnit, ale dají se posuzovat z mnoha náhledů, podle toho, co se komu hodí, i když se říká, že skutky zhodnotí čas.

 P1100198.JPG

foto: Já

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)