Hahahahahaha

středa 20. duben 2016 11:55

Je skvělé, když se má člověk čemu zasmát, hned je krásný den.

Když jedu do vnitřní Prahy, vždycky se mnou mlátí nostalgie jako hrom. Zírám co je kde nového, co se nepovedlo, co se povedlo. Dnes jsem měla cestu do Florentina. Paráda, moc se mi tam líbilo, prošla jsem k Bílé Labuti na stanici tramvají a než jsem zaostřila na jízdní řád, kdy mně pojede moje tramvaj, (no moje, moje zrovna ne, ale ta se správným číslem), tak jsem uslyšela jak někdo na refýži huláká - dobrý den, čemuž jsem nevěnovala pozornost. Skláněla jsem se nad jízdním řádem, když se ke mně přihnal malý kulatý pán s úsměvem na tváři, a oslovil mě: 

“Volám na vás a vy nic”… nic a nikoho mi nepřipomínal. Opakoval své dobrý den a halekal, vy mě nepoznáváte, já vás poznal hned. Koktala jsem, že si mě určitě s někým spletl, ale to odmávnul a říkal, jsem primář z chirurgie, z nemocnice. To ještě několikrát zopakoval se stále stejně nalepeným úsměvem a podával mi ruku – primář Janoušek!

Musela jsem vypadat jako když usilovně vymýšlím nový vzorec pro rovnici relativity, jak jsem se snažila upamatovat, kroutila jsem hlavou a hlesla jsem – ze které nemocnice - a on se strefil!… No z IKEMu. Jelikož bylo v mém životě delší období, kdy jsem s mužem  v IKEMu málem bydlela, a muž tam prošel snad všema odděleníma, tak jsem na to přistoupila. Aháááá - a ještě tam jste? - chytla jsem se. Už třináct let, povídal on, a já jsem na to řekla - no vidíte, no - inu konverzace jako s mírně retardovaným děvčetem… Trochu jsem se přeci jen seřadila a zeptala se ho, jakým číslem tramvaje jede, a doufala, že ne stejným jako já – ale marně. Sdělil mi, že jede na Národní třídu na metro. A vida, zase se mi nesepnuly drátky, dvacetjedničkou na Národní třídu?

Začal mi vyprávět, jak celou noc nespal, jak mu vykradli auto, jak je manželka někde na návštěvě u sestry, jak jsou jeho doktoři na stáži a že nemá ani pětník – “no věřila byste tomu, to je hrůza co se dneska děje, ještě že jsem kartu zablokoval. Na to jsem mu já ukrutný zabedněnec odpověděla - nojo, to oni zablokují kartu hned – ale drátky se mi už pomalu spínaly. 

No konečně, to mi to trvalo, tramvaj dojížděla, při nastupování jsem ho ani nenechala dopovědět, jestli bych mu nevypomohla, a řekla jsem mu – ani náhodou, pane primáři. Usadila jsem se na strategickém místě kam za mnou nemohl, ale přes uličku se na mě usmíval. Nevadilo mu mé odmítnutí a pustil se do starší paní, která seděla proti němu. Začal ale hloupě, taky si nevybral vhodný objekt. Paní mu hned vynadala, ještě než došlo na představení, že je primář Janoušek. Na příští stanici vystoupil (asi opravdu jel na Národní třídu, protož je tam přestup na metro) a než tak učinil, pohladil mě po rameni a řekl - mějte se hezky, na shledanou. Pozdravila jsem ho s úsměvem, a hezky jsem se fakt měla a mám. Než tramvaj odjela, uviděla jsem ho stát na protější stanici, malého kulatého, “pana primáře Janouška” Veselý obličej 

doktor.jpg

přesně takto vypadal, jen místo bílého pláště měl modrou bundu, pruhovanou kravatu, neměl brýle a stetoskop :-)

obrázek z internetu

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)