Máme rádi Turka

čtvrtek 10. březen 2016 19:10

ale samozřejmě, že ne všichni.

Jsem kávová, už obrázek kávového zrnka mi navozuje vůni a chuť kávy. I v dobách, kdy u nás vládl nápoj -kávový Turek (to velké písmeno je úmyslné, byl to název způsobu vaření kávy), jsem experimentovala s džezvou, tedy, byl-li na to čas. Na víc jsem se nezmohla a pilně popíjela uvařeného Turka z pytlíku se zrnkovou kávou za 8,-Kč. Někdy došlo i na dražší kávu v lákavém, červeném obalu, kde na obrázku, ve skleněném  hrnku a na hladině uvařené kávy trůnil kopeček šlehačky. I pohled na takový pytlík dělal laskominky. Mám takový pocit, že stál 26,-Kč. Pak ještě tuším byla nějaká káva v krabičce, ale na chuť kávy si již nepamatuji, protože byla drahá.  

Když se uváděla premiéra seriálu Žena za pultem, tak jsem se mimo jiné hojně smála tomu, jak ta spravedlivá žena cpala panu Haničincovi mimo vlašského salátu také tu nejdražší kávu, tuším v té pro mě neznámé krabici, jako by to byla káva běžně požadovaná.

Tak k tomu Turkovi. Aby se jen tak obyčejně nezalévala lžička kávy v hrnečku, vymyslely si nějaké hlavy, že se bude zalévat na tři kroky. Já jsem na to tu trpělivost nikdy neměla. Jednou jsem to zkusila a zdálo se mi, že je chuť stejná. S Turkem jsem zahajovala každé pracovní ráno, ale až po snídani v teple domova. Ať to bylo v unimo buňce na stavbě, nebo v kanceláři. Po kafi jsem se zkrátka budila, i když jsem měla za sebou cestu do práce. Samozřejmě k tomu patřila i cigareta. Milovníci kávy by jistě řekli, že to bylo a je barbarské, ale nic tak pro nás, milovníky této kombinace. Jedno bez druhého jsem si nedovedla představit. Ještě dlouho, když jsem přestala kouřit mi tato kombinace převelice scházela.

Mletí zrnkové kávy se konalo buď v samoobsluhách na výkonných a dobrých mlýncích, které když někdo opomněl řádně profackovat postranní kličkou, pak tomu dalšímu navýšil jeho množství semleté kávy o docela úctyhodný nášup. Doma pak byly mlýnky kamenné a hlavně ty tříštivé. Já jsem si mlýnek přivezla z NDR, byl oranžový a skvělý.   

V dobách, kdy k nám přišly do obchodu překapávače kávy, dosud viděné jen v pašovaných Neckermannech, které ve mě navozovaly pocity něčeho výjimečného jsem samozřejmě jeden zakoupila. Tuším, že náš první byla ETA. Po ETA ještě další značky a kávu překapávám dodnes. Ale, mezi tím a i současně se vyžívám v přípravě kávy ve skleněné konvici se stlačovací tyčkou, ručním  kávovaru z hliníku se vzlínající vodou na esspreso a nakonec i v kapslovém. Ze všech těch pokusných způsobů mi nejvíc vyhovuje a chutná káva z toho skleněného válce se stlačovací tyčkou.

Denodenní  kapslovka mě přestala bavit v momentě, kdy jsem zjistila, že to leze pěkně do peněz, a že je z toho docela dost odpadu. Nejsem velký ekolog, ale někdy jsem. Taky nejsem barista jen s jedním typem přípravy, střídám je podle nálady, času a množství osob, pro které kávu připravuji.

A jakou kávu upřednostňuji? Tak rády bych třeba Illy, nebo Davidoff atd., ale není nutné vyprávět proč ne, dopřávám si Tschibo.

Jen Turka, už nevařím, drtit zbytky lógru mezi zuby mě už dávno nebaví, zrovna tak jako kdysi, když jsem přešla z cigaret bez filtru (Lípy, Satrtky) kdy jsem odebírala elegantně dvěma prstíky tabák ze rtu, na ty s filtrem. Ale ta nostalgie, ta nostalgie, ta se mnou tedy cloumá…  

kolaz.jpg

 

Tak vida, tady je ta káva za 12, i za bolševika se zdražovalo :-), Lípy, tak s těmi jsem začínala...

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)