Lampredy

čtvrtek 3. prosinec 2015 22:40

Odjížděla jsem do lázní s představami z počátků minulého století. Lázeňští hosté se  podle této doby rekrutovali zejména z bohaté klientely, znuděné dámy tam hromadně propadaly nevěrám s lázeňskými šviháky, závodily v modes robes, která další den navlékne krásnější šaty, vše mělo plynout v klidu, v rytmu skladeb Na krásném modrém Dunaji, které hrál pod širým nebem lázeňský orchestr, dámy v bílých rukavičkách a se slunečníky. Lázeňský život se odehrával přes den na kolonádě, se speciálními porculánovými nádobkami, kdy se rudé rtíky dam jemně dotýkaly ouškové trubičky a smyslně sály zázračnou lázeňskou pramenitou vodu, klopíc dlouhé tmavé řasy, ale přesto s orlím zrakem, sledující muže, rovněž srkající z těchtýž nádobek, avšak rty pevnými, očuzenými a otlačenými dýmkami, 

večer pak v příjemných tanečních lokálech. Tyto taneční zábavné večery končívaly románky zamilovaných při svíčkách, kyticích růží, jemných saténových košilkách a bílých pánských šortkách, v oparu drahých kolínských a ještě dražších pitinkách a dobrůtkách v séparé.

Ach jo, jak já tam obstojím.  Saténová košilka se u mě nenajde, na noc miluji čistou bavlnu, šaty mám s sebou jen jedny a vůbec ne večerní, jinak jsou v kufru na kolečkách jen legíny a tuniky, zejména v ponurých, černých barvách, o rukavičkách už vůbec nemůže být řeč. Ty krásné, ekry háčkované se mi ztratily při stěhování, ale myslím si, že i kdyby se mi neztratily, že bych s tím už nic nezachránila.

První zklamání mě čekalo hned první den. Kolonáda byla dlouhá prosklená chodba, pramen žádný, nádobky nikde. Lázeňští hosté byli ustrojeni buď do županů, to když šli do bazénu, nebo sportovně, to když šli na kola, nebo na výlety. Největší atrakcí dne byly fronty před dveřmi jídelny, než se otevřely k snídani obědu a večeři. Některé dámy zachraňovaly lázeňskou pověst parádními modely šat, ale bylo jich tak málo, že si jich každý všiml. Vypadalo to, že nejdůležitější náplní lázeňského života je podávání jídla.

Co jsem však velmi ocenila byly perfektní (no, s malinkými výkyvy) lázeňské procedury, ostatně, kvůli nim jsem tam jela. Společenský život jsem zavrhla okamžitě, protože nejen že byla tropická vedra, ale jak již psala má kolegyně blogerka o svých zkušenostech z lázní, producírovali se tam akorát zchátralí a pečlivě sledovaní manželé “pod bičem otrokáře žil” (manželky), nebo sice singl dědové, ale ti měli co dělat sami se sebou. Ti mladší byli porčení sportem, opalováním a rozhlížením se, která se sama přisaje Veselý obličej

Já měla bezvadné sousedy, dědy, kteří byli nad hrobem a nahluchlí, takže televize jela na plný céres, slyšela jsem mnoho z jejich historických vyprávění a byla to opravdu pro mě zábava větší, než aby mi vilný děda u sklenky levného vína vyprávěl jak je osamocený a já že vypadám jako žena chápající.

Jeden obzvláště horký večer se “chlapci” mimo vyprávění dali do zpěvu. Celý lázeňský barák měl otevřená okna a tak se nutně musela dostavit jedovatá slina, která hulákala na plný plyn, že ať jsou zticha, že nemůže spát. Kluci nezklamali, volali nazpět, že oni taky nemůžou spát a zpívali dál, jedovatá slina se mohla pominout, ale při unaveném sluchu to kluci nějak zasklili.

Já jsem měla nakonec ohromné štěstí. Místo románku řízeného dědou v nejlepší formě jsem měla bezvadnou spolubydlící, Mařenku. Připadalo mi, že jsme se znaly odevždy, měla stejný humor jako já, hodného manžela, kterého málem odrovnala v těch vedrech na výletech, které si vyvzpomněla a taky dva syny. Jeden z nich je činný v gastronomii a jelikož má své povolání rád, studuje jeho historii a píše o ní. Brilantně. Mně se to moc líbí. Naposledy mi Mařenka poslala vánoční menu české aristokracie a tím mi udělala velkou radost.     

Z textu Mařenčina synka vyjímám:

Bohatí a vznešení dávali přednost štikám a lososům a poměrně často se zmiňuje ryba zvaná “lampreda” , což byla zřejmě okatice nebo mihule.

Pamatujete na pohádku “Byl jednou jeden král”, kde kuchař jmenuje ryby a mezitím i lampredy? Jaktěživo jsem nevěděla co se jménem lampredy myslí a až na stará kolena to zásluhou synka Mařenky vím.

Mařenko, krásné vánoční svátky vám i celé rodině, možná budete mít ke štědrovečerní večeři lampredy a polévku podle receptu z habsburské kuchyně, tak dobrou chuť a do Nového roku, Mařenko,  vykročte pravou a bez berlí.

01.jpg

obrázek ze stránky

Doplňuji informaci od pana Jiřího Buzického, který opravil moji improvizační chybu (Lampredy - ryby).

Paní Naďo, k Vašemu článku Lampredy: Lampredy jsou opravdu mihule, archaicky
okatice, ale nejsou to ryby, ale mihule. Rozdíl mezi rybou a mihulí je asi 
stejný, jako mezi plazem a obojživelníkem, nebo mezi ptákem a savcem. Mihule
potoční se od úhoře liší asi tak, jako netopýr od poštolky. Sice oba létají 
vzduchem, ale jeden je savec a druhý pták.

Mihule dnes jsou dost vzácné, neboť některé druhy migrují při rozmnožování z
moře do řek a zpět, čemuž v posledním století brání vodní díla. U nás se 
vyskytuje tu a tam mihule potoční, tady blízko nás byla zaznamenána na 
potoce Mnichovka. To je potok, který se vlévá pod Senohraby do Sázavy u 
zříceniny hradu Zlenice, alias Hláska (viz Zločin na Zlenicích hradě). Kdysi
jsem fotoblogem o Mnichovce, včetně zmínky o mihulích, zahajoval blog-
kavárnu.

Zdraví a přeje zdraví

Jirka B.

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)