Bourali jsme ploty

čtvrtek 12. listopad 2015 21:35

Snad každému člověku zlom v československém politickém uspořádání, který započal dne 17.11.1989, změnil život. Nebylo to ze dne na den. Startovní čára nezaručovala rovné postavení. Někdo měl pořádný náskok, který maximálně využil, další vyrazili na startovní výstřel, někteří zůstali na čáře sedět, a jiní byli na startovní čáru vtaženi okolnostmi...   

Počáteční velké nadšení pomalu upadalo, tak jak byli jednotlivci vystaveni nové, syrové skutečnosti. Bylo to podobné, jako kdyby se otevřely brány ZOO. Některá zvířata by byla okamžitě sežrána, některá by se neuměla o sebe postarat a tak by zahynula hlady, ve zdraví by přežily jen ty druhy, které by byly nejsilnější, nejchytřejší a také dobře lstiví. Zrovna tak se v té době odvíjel život občanů ČSSR, později České republiky.

Spousta lidí využila, že se otevřely hranice. Jejich příběhy jsou různé, některé i hrůzné, ale podle mě, většina našich lidí ve světě uspěla, což jsme dokázali i v roce 1948 (a později) a 1968(69). Jsme chytrý a pracovitý národ, ať si říká kdo chce co chce, o čmž svědčí i příběh mého kamaráda, Petra L..

  1. Petře, co tě vedlo počátkem 90. let sbalit si saky paky a odjet právě do USA? Měl jsi tam nějaké zázemí? Uměl jsi řeč? Měl jsi nějaký sen, který sis chtěl splnit?

Každý, kdo odchází z vlasti na dlouho, prožívá jedinečný příběh. I když všechny příběhy jsou si podobné, přece každý z nich je neopakovatelný. Moje zázemí bylo v domě mé sestry a švagra. Oba patřili k vlně exulantů, kteří odcházeli v letech 68 a 69. Po dvaceti letech navštívili Československo, své přátelé, příbuzné a položili kytičky na hroby svých rodičů. Atmosféra listopadu 89 byla fantastická. Počátkem následujícího roku jsem sám odjel, abych byl jedním z prvních, kdo využil nově nabyté svobody vycestovat. Řeč zámořské země jsem miloval od studentských let. Když jsem se vydal na cestu, bylo mi 45 a anglicky jsem nešpitnul více než dvacet let. Hovorová řeč mi docela šla. Chtěl jsem nejen zůstat řadu let, ale chtěl jsem přivést i rodinu, ženu a dvě děti 11 a 12 let. Svoji touhu objevovat svět jsem si posvětil přáním dát dětem cizojazyčné vzdělaní, které by jim pak v Evropě otevřelo do té doby nevídané možnosti.

  1. Kde ses usadil? Co jsi tam dělal, jak ses živil?

V dome sestry a švagra jsem sám strávil rok a celá moje rodina další rok. V neveliké komunitě uprostřed lesa v přilehlém okolí města New Yorku bylo bydlení útulné a na dosah světové metropole businessu, kde švagr pracoval. Nevím, zda pořad existuje institut "Loterie", ale tenkrát bylo možno požádat o zařazení do losovaní o zelenou kartu. Každý státeček měl svoji kvótu a bývalé Československo mělo patnáct milionů obyvatel a ti měli dobrou pověst. Pravděpodobnost úspěchu byla vysoká. Přihlásil jsem se do loterie a papoušek vytáhl mou přihlášku. Přijel jsem domů, cela rodinka vyřídila v Praze formality a počátkem školních prázdnin jsme oživili dům kouzelných bezdětných tetičky a strýčka. Začal jsem pracovat u zedníků, pokračoval na benzinové pumpě a začal hledat práci jako tirák. Rok jsem pak skříňovou pětitunou rozvážel chléb a pečivo, pak jsem nasel práci jako řidič u obchodního řetězce. Živilo nás to déle než třináct let. Nejdelší návěs měl 17 metrů, i s tahačem nějakých 22 metrů délky, naklad dvacet tun. Za sedmnáct let jsem si za mořem vysloužil asi třetinový důchod místních, doma mi pomáhá žít z životního minima, které mi Česka republika přisoudila za 30 započítaných let v totalitě. Kdyz jsem to vyprávěl přátelům, smáli se a vysvětlili mi: Důchod v Česku máš za započítané roky, v cizině za odpracované.

  1. Co ti život v USA přinesl? Co ti vzal a co ti dal?

Především jsem získal dosti reálnou představu o tom, co znamená prastaré české rčení: Všude chleba o dvou kůrkách. Pak jsem měl možnost poznat poměry, kulturu, konvence a normy chovaní vzdálené bohaté země, která izolovaná dvěma oceány vytvořila osobitou kulturu. Děti se do Evropy nevrátily, a tak nám jejich nová vlast dala zetě a vnoučata. A důvod udržovat živý kontakt. Život za mořem mi především mnoho nabízel, mnoho jsem získal. Po několika letech pobytu a práce v daleké cizině jsem si připadal jako Cimrmanův Bystrozraký, který se bez práce vrhl na studium cizích jazyku. A výsledek se dostavil: Zkazil si zrak. V cizině jsem se dobře uvedl, ale rozpadlo se mi manželství. Každá otázka může motivovat k napsání románu, nebo aspoň sbírku povídek.

  1. Jak se s tím vyrovnala rodina?

Tetička se strýčkem byli nadšeni. Děti oživily dům, těšili jsme se, jak se z nás přes noc stali světáci. Všední dny se střídaly  rychle, šíleným tempem a byly naplněné prací a očekáváním nových a nových dobrodružství. Město New York byl nekonečný zdroj dojmů a podnětů pro nově příchozí. My rodiče jsme pilně pracovali, zpočátku to byly pomocné profese, po čase jsme se chytli svého řemesla. Děti chodily do školy a šlo jim to výtečně. Starší dcerka během prvního roku prošla dva ročníky; maturovala pak o rok dřív, než její vrstevníci doma. Mladší neměla v Česku průpravu z angličtiny, pokračovala tedy stejným tempem jako místní děti. I tak děti evropských imigrantu excelovaly. Rodiče jsem už neměl. Moje rodina jsme byli vlastně všichni pospolu. Žena měla maminku, kterou jsme pozvali na Vánoce. Ta byla s naším osudem spokojená a sourozenci mé ženy, o nějakých dvacet let starší nám naše dobrodružství přáli.

  1. Nelituješ svého rozhodnutí? Rozhodl by ses znova stejně?

Moje životní filozofie mi nenabízí šanci litovat něčeho, co jsem prožil, nebo se třeba i nepovedlo; dokonce nelituju ani toho, že jsem se narodil do doby, kterou jsem si nevybral. Kdybych se měl znovu rozhodovat a měl i dnešní zkušenosti, jel bych znova. Dokonce si říkám, ze bych možná lépe uspěl. Moje mise měla smysl a zvládl jsem řeč, kterou teď potřebuji ve styku s vnoučaty. Neudělal jsem uměleckou karieru, tak naše děti a jejich rodiny mi zcela naplnily to, čemu se říká smysl života.

  1.  Proč ses vracel?

Proč se světoběžníci na stara kolena vracejí? Asi to mají všichni společné. Jsou to kořeny hluboko vrostlé do rodné země. Pětačtyřicátník se v cizině nezbaví akcentu, nezapomene svou řeč. Za započítaná leta odkroucená v totalitě si snad zasloužím, aby se mi dostalo toho minima sociální péče, která zde ještě po totalitě přežívá. Například zdravotní péče je u nás na světové úrovni a dostupnost pak tvoří světovou špičku. Pro mladé světoběžníky to není důležitý aspekt životní úrovně; pro stárnoucího člověka, co se raduje každé jaro z toho, ze se všechno znovu zazelená a rozkvete, je to priorita. Tedy aspoň jedna z hlavních priorit.

Svobodu pohybu v této zemi považuji za jeden z nejdůležitejších přínosů sametu. Vědomí, že má smysl učit se cizí jazyky, je pro mladé lidi ohromným povzbuzením.

Izolovanost od světa byl jeden z nejtěžších hříchů totality...

Ano, Petře, pravdu díš.

 

113068-original-wf6je.jpg

Bouráme ploty na hranicích, hurá do světa!

 obrázek ze stránky     

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)