Malá dramata, aneb Kdo si co zaseje to sklízí, nebo…

pondělí 26. říjen 2015 12:20

Docela se těšil na dlouho avizované setkání důchodců v městečku, kam se před lety nastěhoval z Prahy. Tehdy přijel na bílém koni, ééh co to plácám, ve stříbrném Bavoráčku se slušivou manželkou, že zde v tom nádherném kraji zakotví a dožijí v poklidu vzdáleni od řinčení velkoměsta. Nějaký peníz byl našetřený, nic nebránilo v zářivé budoucnosti. Malinko se nad zdejšími naparoval, on Pražák, i když tak nějak shovívavě, se širokým úsměvem. 

Rád doprovázel svoji hezkou paní do obchodu s oblečením, postával opodál, když si žena vybírala svetříčky, šatičky, prádélko, pohrával si s klíčky od auta, prohodil pár slov s prodavačkami, inu tak, nemladý ješitný chlap. Úspory tály… Nepočítal s tím, že se dožije tak dlouhého věku, a tak nepočítal ani ty úspory.

Už dávno nemá ženu - zemřela, ani auto - prodal jej, už se na řízení necítil. Peníze se rozkutálely,  když jen něco ubývá a nepřibývá, je to zákonité. Důchod na nízké hranici, ještěže mu sociálka připlácí na bydlení. Nějak se tím netýral, umí si uvařit, žije skromně, oblečení má z minula dost, co na tom, že se již s módou nepotkává, měl vždycky vkus,  kupoval věci sportovnější, nadčasové, takže se cítil docela dobře.

Tělo už moc neslouží a tak je většinu času doma, zatím co dříve se tak rád toulal krajinou. V poslední době začal postrádat společnost lidí, mluvil sám se sebou, nebo s hlasatelkou z televize. Občas, když potkal v domě nějakou sousedku, či souseda, prohodil pár zdvořilostních vět, ale nebylo to ono.

Ten den si nechal na sobě obzvláště záležet, oholil se, umyl si hlavu mimo navyklý den, pečlivě vybral oblečení a vyrazil. Třeba se seznámí s nějakou fešnou vdovou, však by jí ještě dnes uměl provětrat faldíčky. Za mlada před ním skoro žádná sukně neobstála, ani v manželství si nedal pokoj. Dorazil do společenského sálku, kde bylo již plno, staříci se vítali, zvali se ke stolům, ke svým partám, jak smíšeným, tak i děleným na muže či ženy. Pár stolů bylo ještě volných. Usedl k jednomu, pozdravil s úsměvem vedlejší stůl, dostal kávu a dortík. Hudba hrála, v sále bylo veselo.

Vzpomínal jak rád chodil tancovat, vytáčel figury a ženský a co teď, sedí tu jako tvrdý y, nikdo si ho nevšímá, všichni se baví mezi sebou. Doufal, že si popovídá, tolik toužil ze samoty mezi lidi a zatím, jakoby byl neviditelný. Míchal kafe, ukusoval dort a smutek mu začal sedat na ramena. Normálně by si došel pro tu fešnou paní s oranžovými vlasy, postavu má ještě jako lusk, vyzval by ji k tanci, ale copak by to utancoval? Ani náhodou. Ani cigaretu, či pořádné pití si nemohl dát, to by ho zabilo, ty osvědčené rekvizity, co pomáhaly z rozpaků, když, byl NÁHODOU odmítnut vyhlédnutou tanečnicí.

 Asi hodinu to vydržel, ale když stále nepadla věta – pojďte mezi nás, jste tam tak sám…, tak se zvedl, vyzvedl kabát, který se mu zdál těžší než jindy a vydal se domů. Ani ta babka v improvizované šatně se nepodivila -copak, copak, už domů, nějak brzy…

Vláčel se domů, noha co nohu mine, smutek mu stahoval ramena k zemi… 

pijaciabsintu.jpg

Viktor Oliva, Piják absintu

Ilustrační obrázek z knihy Pražské kavárny a jejich svět, Eva Bendová, Tomáš Dvořák, Dominik Hrodek a Šárka Kořínková.

Kniha je rozebraná, ale já ji mám! 

 

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)