Byla jsem v Motole na stole

středa 28. leden 2015 10:20

Foto nedokonalé, Radek dokonalý

Tak co máte ráda, co vám máme do toho přimíchat, ptal se mě nějaký mužský hlas. Suché červené, sedmičku, hlesla jsem. Hlas nade mnou řekl nějakou značku, se kterou jsem nesouhlasila a požadovala Templáře. Bylo mi divné, že se mnou nikdo již nediskutuje, ale jen zlomek vteřiny. Pak blik, jakoby někdo vytáhl kabel ze zásuvky. Zhasla jsem.

Tak už mě vezou, jedeme docela daleko, řežeme zatáčky, v mém zorném poli ubíhá strop s umělohmotným podhledem, střídají se světla. Jsme u cíle. Zde budu přestupovat. Uviděla jsem něco jako veké výdejní okno v závodních jídelnách, ale byl to přestup ze širokorozchodné tratě na úzkokolejnou. Ze široké postele jsem se přesoukla na desku překladiště a z ní na úzký vozík. Bleskově ze mě ten ze širokorozchodné stáhl "anděla" a ten z úzkokolejné přehodil přeze mě operační roušku. Možná to někde nacvičují, protože jsem ani na vteřinu nezůstala nahatá. Co bylo pak, viz perex.

Probudila jsem se na JIPu nevím jak, nic si nepamatuji. Asi někdo zase zasunul kabel do zásuvky. Osobu vedle mě za plentou jsem neviděla, projevila se jen špatnou češtinou a nejedla vepřové. V čem jsme si dobře notovali, byly pravidelné prdíky.

Když jsem se druhý den už na pokoji zmátožila, zažila jsem jeden z nejhezčích večerů. Mé dvě spolutrpící byly tak senzační, že jsme prochechtaly večer. Řekla jsem své oblíbené úsloví, že ještěže tam nebyl stůl, že bychom snad tančili na stole nahé, ale já bych z toho vypadla, že na rozdíl od nich nejsem chodící. No to určitě, my bychom vás na něj nějak už dostrkaly, abyste z toho také něco měla, protestovaly dívky, z čehož je vidět, jaká sounáležitost u nás vznikla.

Na našem pokoji se nacházely tyto pooperační stavy: oprava krční páteře, oprava bederní páteře a odstranění nádoru v hlavě. Žádné prkotě, přesto náš pokoj zažíval "kanadskou noc". Zásluhou nejen lékařů a sestřiček, ale i těch veselých děvčat jsem šla domů o nějaký den dříve, protože jak je známo, smích je lék.

 I sestřičky byly bezvadné, vlídné, ochotné, pečlivé a i s nimi se dalo zasmát, jistě někde studovaly asertivitu, protože jedna stará paní jim dávala zabrat. Zvládaly ji s velkou trpělivostí, možná někde v zákulisí drtily mezi zuby slova peprná.

Jídlo bylo chutné, i když jsem tomu moc nedala. Paní, co to jídlo vozila byla pracovitá, tichá, starostlivá a když promluvila, tak s přízvukem.

 A už tý chvály bylo dost, začíná to být přímo neskutečné, jako reklama na vizír. Vy zíráte, my zíráme. Tak teď tu o té zlé carevně a statečném junákovi.

 Než se poprvé  po operaci vstane, musí se s postelí na RTG. V ten můj den D  se cosi zaseklo. Poledne a stále nic. Sanitář Radek už byl také nervózní, ale po urgování jsme se konečně hnuli. Dojeli jsme k RTG stolu, Radek mě jedním odborným vrzem přemístil z postele na plochu pod RTG, sdělil mně, že bolavou a nepohodlnou polohu musím vydržet a šel s papírem za vládkyní  nad přístrojem a lidmi. Rozpoutala se bitva o to, zda se má ctěná záda fotit budou, či nebudou, protože na žádance bylo nesprávné  datum. Marně Radek nabízel svůj rychlý běh s žádankou pro opravu data,  že bude dřív zpět než já budu zfocená, zlá carevna mu poručila, nechť si mě naloží a odveze a dostaví se se mnou až bude mít správný doklad.

 Stalo se, silný a milý chlapec Radek mě ještě několikrát přemístil a po úspěšném nafocení dovezl na pokoj k obědu. Byla jsem tak vyřízená, že jsem snědla akorát pár lžic polévky. Konečně jsem se postavila. V upnutém korzetu (já) jsme s Radkem zaujali postoj krasobluslařů v párové jízdě. Měla jsem spolehlivou oporu a konečně jsem stála vzpřímeně a šla normálním krokem. Žádná bolest mi nekřivila páteř dopředu, šla jsem bez berlí. WOW!!! Oprava mého šasi se snad povedla.

 Co jsem postrádala, byla scéna z lékařských seriálů, kdy se operatér v předvečer operace dostaví k lůžku operovaného, usedne na kraj jeho postele a chlácholivým hlasem mu vysvětlí, co nebožáka, zde tedy mě, čeká a nemine. Nedostavil se ani slibovaný anesteziolog.

Ten den se prý operovalo od rána až do noci.

I nastal den, kdy jsem se se všemi dojatě rozloučila, paní fyzioterapeutce svatosvatě slíbila, že budu pravidelně cvičit, u toho správně dýchat, naposledy mně předvedla jak sedat na mísu WC bez nástavce, než jej budu mít, sestřičky s panem sanitou mě pomohli uložit na jeho vozík, pan sanita mě přikryl peřinkou a jelo se.

Jela jsem vstříc obtížné rekonvalescenci, ale šťastná, do dobrýchrukoukrále Miroslava, ech co to po té anestezii plácám, do dobrých rukou své bezvadné rodiny.

 

P.S. V Motole jsem nikoho neznala přišla jsem tzv. z ulice, nikomu jsem nedala žádné peníze ani dáreček. Pobyt tam byl skutečně na úrovni. Možná je pravda, že nemocnice Motol je vlajková loď českého zdravotnictví. A taky jsem měla štěstí na lidi.

 

 

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)