Pan Uhlmann a zločinnost

pátek 14. únor 2014 20:10

Tak dneska jaká? Dneska pečená se strouhanou čokoládou, politá bombardinem. Samozřejmě mluvíme o bábovce Sigma. Pan Uhlmann si mlaskl, párkrát zavlnil širokým pasem, doplul tak ke stolu, usadil se a zasvítily mu oči. Nalil si kávu z kávové konvičky, zabořil lžíci do misky se šlehačkou, hojně si ji naložil do hrnku s kávou a také na porci bábovky. Z mlíčenky nalil na bábovku bombardino a snad to byla Fata morgana, ale vypadalo to, jakoby se pan Uhlmann po polknutí prvního sousta povznesl do prostoru. Jeho spokojenost byla absolutní.

Hovor nikdy nezačínáme obligátním a ošoupaným - jak se máte, nebo jak jste se celý týden měl. Stalo se podle zahraničního zvyku na takovou otázku odpovídat s úsměvem, dobře, děkuji, jak vy, protože vlastně nikoho nezajímá jak se máte, je to prostě fráze.

Jisté kruhy by namítly, že si na takovou otázku Češi stejně jen postěžují na svůj “těžký” život. ALE! To už neplatí, protože  už skoro 25 let vyjíždíme svobodně do světa a český národ je in, proto dnešní zcestovalý Čech vyrobí na svých ústech úsměv č. 5 a zřetelně artikulujíc, pronese zaklínací formulku - viz výše.

Jsem nyní v malém městě, kde jsem vtažená do místního dění a vůbec se nedivím, že Pražáci jsou neoblíbení. Stejně tak já, sice se usmívám a zdravím, ale moc se nebavím a uháním pryč. Lidí se tak trochu bojím, mé sebevědomí mělo vždy výšku trpaslíka,  nikdy nikde mně nebylo plno, a tak se o mně říkalo, že jsem nafoukaná a já zatím byla jen nejistá… Na masážích, kam docházím s bolavými zády vyslechnu všelijaké story, některé od starších paní i poněkolikáté. Sama mlčím a vidím, že se to nelíbí. Co nadělám, tu komunikaci neumím…

Sousedské vztahy jsem pěstovala na vlídné úrovni, ale nikdy jsem jim nekladla zvědavé otázky na jejich soukromí a sama jsem se snažila být neviditelná, aby ani mé soukromí nebylo narušeno.

Pouze v jistém období sousedi o nás věděli snad úplně všechno, protože malá Kristýna vyšla na zahrádku a vedle pracujícím sousedkám na svých záhoncích  hned vyklopila co všechno věděla, i to co nevěděla. Navzájem se oslovovaly “sousedko” a my v té době měli co dělat, aby naše malá “sousedka”  nevyposlechla i různá rodinná tajemství. Já jsem v té době Kristýnce přezdívala – Plátěné ouško.

Naše konverzace s panem Uhlmannem  dnešní návštěvní den měla nahozené téma – lidi dříve a nyní. Přemýšlela jsem nahlas, zda je dnes víc zločinnosti než dříve, zda je zločinnost stejná jako dříve, jen jsme kvůli menšímu mediálnímu spojení o ní nevěděli, připomněla jsem týrání dětí, napadání se lidí s kudlou v ruce snad na každém kroku, bezdůvodné mlácení jednoho druhým, týrání žen, vlastně někdy i mužů, a hlavně stoupající zločinnost na bezbranných – dětech a starých lidech.

Pan Uhlmann si ubrouskem utřel pusu, napil se jemně perlivé vody a pronesl proslov:

Lidi jsou od pradávna úplně stejní, jiní být ani nemohou, mají neměnné vlastnosti, ať jsou to Češi, označovaní jako holubičí národ, Němci (dobyvatelé a válečníci), Rusové (krutí a se širokou duší) Asiati (asi nejkrutější národy) a tak dál.  

Jenom nástroje a způsoby zločinnosti se zdokonalují, jak těm lidem zrají mozky, ovlivněné civilizací, která se také zdokonaluje. Už od pravěku byli lidi, kteří museli mít větší zásoby kůží, větší porce mamuta, než ten druhý a byli ochotni se pro to pozabíjet a dokonce i mužský pro ženskou, kterou popadli za vlasy a táhli ji do svého bungalovu, když před tím mázli po hlavě chlapíka, který ji “vlastnil”.  Prostě nic nového pod sluncem, jen na vyšší úrovni, jak říkám zdokonalenější.

No, pane Uhlmanne, to přeci nemůžeme vědět, to jsou jen pověsti, výmysly, spisovatelova fantazie – Lovci mamutů - Kopčem…

Ale to se dá přeci odvodit i z minulosti, která byla dávná, ale zdokumentovaná, říká pan Uhlmann.

No dobře, asi máte pravdu, k uvěření to je. Já ráda věřím i pověstem, které se vyrojily ze spisovatelova mozku, jako např. Staré pověsti české od Jiráska, protože se mi tak líbí, že bych chtěla, aby byly skutečností, říkám já.

No vidíte, a tahle víra funguje i naopak. A pak se dějí věci, když chce někdo vymyšlené, i to co se stalo, přivést k životu, nejen o nich snít, jako vy. Kde je ten spouštěcí knoflík? Tak to už je otázka pro jiné, fundovanější lidi, mumlal pan Uhlmann s plnou pusou.

Taky afekt je potvora, černo před očima a už je kudla nebo pěst v pohotovosti, ale to už jsme někde jinde, dodává pan Uhlmann, když spolkl poslední sousto druhé porce bábovky. 

Kde jsme to vlastně minule přestali? Aha, že už aby bylo jaro, těší se pan Uhlmann.

PC1500199.jpg

Foto já

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)