Pan Uhlmann a psychiatrie

pondělí 3. únor 2014 16:11

Pan Uhlmann je milý starý pán, v pase má asi tolik jako na výšku, nikdy nebyl ženatý, má rád poctivou domácí bábofku a kafíčko, oboje se šlehačkou. Zvykl si k nám chodit každou neděli na návštěvu a já jsem si zvykla každou neděli péct bábovku Sigma (před mnoha lety jsem dostala  skvělý recept od kolegyně z práce), panu Uhlmannovi moc a moc chutná, ostatně jako všem.  Rozebíráme všelijaké události řítící se kolem nás, což nám umožňuje “vypustit páru”. 

Naposledy jsme měli téma psychiatrie. Dohadovali jsme se, kdo vlastně potřebuje psychiatra a jaký kdo na to máme názor.

Já jsem vyprávěla, jak jsem před dvěma lety těžce nesla odchod svého muže, jeho celou odcházející cestu a jak jsem z toho byla dlouhou a dlouhou dobu téměř paralyzovaná od skutečného života. Žila jsem jen v určitém prostoru, buď jsem ležela, nebo byla na počítači, o nočních pláčích a nespavosti nemluvě, samozřejmé byly myšlenky na odchod za ním. I když mám rodinu, skvělé vnučky, bylo to těžké, přetěžké období. Odolávala jsem nátlaku zajít za psychologem, ale po čase jsem nátlaku podlehla. 

Bylo to příjemné popovídání, chvilku i nějaký ten test, ale výsledek byl tristní. Mám se objednat na psychiatrii. Řekla jsem – nikdy, no a doma se pak objednala, protože paní psycholožka mi vysvětlila, že mi chybí serotonin a to už je vlastně nemoc – deprese a u seniorů vlastně normální, je to jako kdybych si zlomila nohu a chtěla bych to rozchodit, prostě duše potřebuje taky nějakou sádru, jako ta zlomená noha. 

Orechova-babovka.jpg

Pan Uhlmann si přidal šlehačku na druhou porci bábovky a řekl: “Jsem taky senior, ale nepozoruju na sobě žádný úbytek toho sero… co?” serotoninu, doplňuji.  A jak to s Vámi na té psychiatrii dopadlo?” ptá se pan Uhlmann a hluboko boří svůj porcelánový chrup do ošlehačkované bábovky.

No, paní doktorka se mnou provedla velký výslech, když jsem se pokoušela malinko rozpovídat, ukočírovala to zpět na nalinkovanou cestu a na závěr vymyslela vhodná psychofarmaka.  Na den i na noc.

Teď jsem si kousla ošehlačované bábovky i já a pan Uhlmann mě netrpělivě popohnal. “A co bylo? Svět se stal růžový a spala jste jak mimino?”

No právě, polkla jsem kus bábovky na jeden zátah, když jsem si vzala poprvé prášek na noc, tak jsem sice spala, ale další den jsem byla jak pitomá a úplně obluzená, bylo to strašně nepříjemné a tak jsem to dále už nebrala.

Prášky na den jsem pro změnu chvíli brala, ale za nějaký čas jsem se cítila jak bezcitná hmota, bylo mi všechno jedno, prostě jsem nepociťovala vůbec žádný cit, ani kladný, ani záporný, byla jsem jak z umělé hmoty. Serotonin si asi šušňal, ale já ne. Řekla jsem si, že k životu patří jak radost tak i smutek, že asi ještě nejsem na tom tak špatně jako jiní lidé a prášky jsem pomalu vysazovala, až jsem je vysadila úplně. 

Serotonin doplňuji  v lese, v horách, v přírodě, zásadně se nedívám a ani nečtu tragédie, politika mi může být fuk a taky mě hýčká můj partner.

Pan Uhlmann si utřel šlehačkové vousy, pochválil chuť vlašských ořechů v bábovce a řekl: “Ano, Váš kamarád je bezvadný člověk, máte štěstí, že jste na něj kápla.”

 “A teď k té psychiatrii. Dříve se serotonin u starých lidí doplňoval bez psychiatrie. Samočistící proces probíhal jednoduchým způsobem. V té době, tedy za mého mládí, neexistovali senioři ani geronti, ale staří lidé, důchodci a důchodkyně.  Takže ze starých vdov se mnohdy stávaly plačky, buď dobrovolně, nebo i za peníze a tak si svůj žal mohly vylévat poměrně často, protože i pohřby byly často. Poplakaly si, pak si hezky zdrbly a bylo jim dobře. Taky hojně navštěvovaly pana faráře, řešily morálku mladých a tak podobně, zkrátka po správné hladině serotoninu ani nevzdechly.

Staří dědkové si posedali na lavičky a pokukovali po mladých panenkách, hlavně po těch vyvinutých, hezky si zavzpomínali nejen na to, jací to byli jonáci a jak před nimi žádná sukně neutekla, ale i do vojenských časů zavítali, hrdinských činů zavzpomínali. A vůbec  navzájem se vychloubali tak, jako když rybáři ukazují jak velkou rybu ulovili…”

Pan Uhlmann si po takovém proslovu nalil další kafíčko, zahleděl se z okna a povzdechl si:

“Už aby bylo víc světla, už aby bylo sluníčko…”

Hmmm, řekla jsem si, s tím serotoninem u pana Uhlmana to taky asi nebude žádná sláva.

viden.jpg

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)