I doma jde o život

neděle 12. únor 2012 17:45

Jako jezdí jiné děti na víkendy ke svým babičkám a dědečkům, tak i moje dvě vnučky z celkového počtu 3 u mě někdy o víkendu spávají. S tím ježděním to mají podstatně jednodušší. Jedna přijde po schodech shora, druhá zezdola. Roztáhnou si gauč, přitahají si plyšáky, jídla a pití, pustí si televizi a užívají si po svém. Nijak nezlobí, jen je pak náročný úklid hlavně různých pytlíků od sušenek, bonbónů a křupek, či misek od popcornů a zapatlaný stolek od pití.

nata.jpg

Tenhle víkend byla na návštěvě ta nejmenší, protože ta prostřední byla u druhé babičky, bydlící mimo Prahu. Všechny (protože i Ela je holka, byť psí) jsme se uvelebily do svých pelíšků a lebedily jsme si v teplíčku. Venku, za okny třeskutý mráz, že i Ela moc dlouho venku nevydrží, i když má kožich jako prvorepubliková paní lékárníková. Ovšem nemá boty a tak jí asi mráz zalézá za nehty, totiž za drápy, takže brzy pádí k domovu.

Teplíčko jsme měly tak velké, že jsem si před spaním pustila letní vrtuli na nejnižší stupeň, ale slavnostně jsem ji zapomněla vypnout. Všechny jsme v pohodě usnuly. K ránu mě začala Ela strkat čumákem do ramene, ale vysvětlila jsem jí, že je brzy, že všichni slušně vychovaní pejsci ještě spí. Vypnula jsem tu vrtuli, protože od ní šla ledová zima. Pomyslela jsem si, tam je tedy mráz, však říkali v TV, že určitě padnou rekordy, to asi táhne z kuchyně, protože tam mám vypnuté topení a třicetiletá, dřevěná okna netěsní.

Nakoukla jsem na spící princeznu, zda je přikrytá. Byla zachumlaná, že jí koukala jen šošolka. Zavrtala jsem se taky do postele a ještě usnula.

Tak a teď to přijde. Asi v 9 hodin ráno jsem se vzbudila se zmrzlým nosem, jen jen upadnout, s hlavou jak v ledovém obkladu. Měla jsem podobný pocit, jako když jsem kdysi dávno jela v zimě za mužem na vojnu a on tam sehnal jedině přespání na půdě bez topení, takže jsem tam spala i s kožešinovou čepicí na hlavě. Byla to fakt romantická noc :-).

Šla jsem se podívat, odkud k nám vane mráz, jestli se neporouchalo topení. A co nevidí mé oko? Vchodové dveře od domu i z pokoje do předsíně dokořán. Připadala jsem si, jako když stojím v noční košili na ulici. V první chvíli jsem si myslela, že mě šálí zrak, ale mráz mě popohnal zavřít oboje dveře.

Při výslechu pachatele nedbale zavřených vchodových a nezavřených těch druhých dvěří, jsem se dozvěděla, že přišli kolem šesté hodiny ranní, takže do těch devíti jsme mohly krásně umrznout a kdokoliv mohl přijít do našeho domu na návštěvu, aniž by musel zvonit. Nakonec jsem byla ráda, že nás nikdo nevykradl, nezamordoval, ani Ela nikoho nesežrala a neprchla se venčit sama (doufám) a hlavně, že se z toho nezbláznil náš plynový kotel Buderus. Všechny tři i s kotlem jsme přežily.

ledovyhotel.jpg

Obrázek nahoře autorka, ten dole je vypůjčený z internetu a z ledového hotelu.

 

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)