Čas loučení, návratů, čas pražských nádraží.

pátek 18. leden 2008 12:00

Dnes je lépe se nádraží vyhnout a proto se pokusíme  vrátit pár let nazpět, kdy nádraží sloužila k účelu, který jim byl vymezen, tedy dostat se odněkud někam.Praha má nádraží, která jsou slavná, některá zapomenutá, některá s měnícími se jmény a některá dokonce zbořená. Není nic smutnějšího než loučení, není nic radostnějšího než návrat.

Zbořené nádraží:Nádraží Praha-Těšnov (Denisovo nádraží), novorenesanční stavba z r. 1875, patřilo ke trojici koncových nádraží pražského železničního uzlu (spolu s Hlavním nádražím, dříve Wilsonovo nádraží a Masarykovým nádražím, dříve Praha střed). Nádraží bylo zbouráno v roce 1985 rozhodnutím tehdejší komunistické moci přes veškeré úsilí kulturní veřejnosti zachránit zbylou část památky (v roce 1975 byla levá severní část odbourána, aby se uvolnilo místo trase severojižní magistrále).

tesnov.jpg

Nepamatuji si, že bych z tohoto nádraží někdy odjížděla já, ale odjížděl z něj tehdy můj budoucí muž a při té příležitosti jsem byla zadržena tehdejší VB (možná měla v té době jiné jméno). Důvod pro mé zadržení byl pro současnou dobu směšný, neměla jsem při sobě občanský průkaz a ještě ke všemu jsem pro tu noc byla  ztracená dcerka. Tušíte, která bije. Loučení před odjezdem se neplánovaně protáhlo, mobily nebyly, pevná linka se v dosahu nenacházela a v tom věku bylo všechno jedno. Po odjezdu vlaku, kterým ujížděl můj příští muž, netuše mých trablů, přistoupil ke mě příslušník VB a vyžadoval můj občanský průkaz. Protože jsem občanku neměla, přesvědčovala jsem ho, že nemám kabelku, tudíž nemohu mít ani průkaz. Měla jsem štěstí na inteligentního (mladého) příslušníka, ukázal na mé 4 kapsy na kabátě (byl to takový model) a sdělil mi. Pojďte se mnou. Co mi zbývalo ? Na nádražní služebně si telefonem ověřil má data, kde zjistil, že jsem nahlášená jako ztracená. Zavolal k nám domů, ale co si řekli nevím. Otcovsky (to ucho !) mi domluvil a poslal mě kam ? No zaplať pánbůh domů.

Praha Masarykovo nádraží, dříve Praha-střed, je nejstarším železničním nádražím v Praze (po bývalém koněspřežném nádraží Bruska v Dejvicích z roku 1830). Umístění nádraží a kolejiště navrhl roku 1842 Jan Perner, budovy architekt Antonín Jüngling. Nádraží bylo postaveno firmami Lanna a bratři Kleinové v letech 1844-1845 jako součást trati Praha – Olomouc. 

masaryk12.jpg

Tak z tohoto nádraží jsme jezdili osobním, zrychleným vlakem do Vysokého Mýta, k dědečkovi a babičce. Když jsme cestovaly s mojí sestrou a snědly jsme všechno co jsme měly s sebou k jídlu, pak jsme se z nudy začaly hádat. Do dneška si pamatuji hroznou blbost, kterou jsem chtěla moji sestru vytočit do běla. Viděla jsem z okna krávy na pastvě a vítězně jsem zvolala -  tamhle se pasou tvé sestry. Pokračovat nemusím, je nabíledni čeho se mi od ní dostalo, jenom řeknu, že jsem o pět let mladší než ona a tehdy mě mohlo být tak šest, sedm let.

Vlak to byl parní, z okna se nemohlo vyklánět nejen proto, aby si člověk neurazil hlavu, ale aby mu nevlétla jiskra do oka. Seděli jsme na dřevěných lavicích a jízda trvající asi tři hodiny nám dala na zadní část těla pěkně zabrat, i když to dítě tak nebere, protože je většinou i na té lavici v pohybu. Okna se otevírala a zavírala  pomocí koženého pásu, tahem nahoru a pás měl několik otvorů pro zasunutí knoflíku, pro několik poloh otevření okna. Pás vypadal skoro stejně, jako řemen mého dědečka, o který si brousil břitvu na holení vousů. Běžně byly v každém kupé popelníky na odpad z tabákových  pochutin a kovové koše pod oknem na odpadky, jakož i stolečky pro odložení krabic s řízky. Zajímavou podívanou byl pro nás i záchod, kterým bylo možno pozorovat ubíhající trať, samozřejmě před výkonem potřeby. Úžasná byla hejblata, spouštějící vodu do umyvadélka na umytí rukou, tato však  většinou netekla.

Trasa našeho putování vedla přes Kolín, Pardubice, Zámrsk a končila v Chocni na přestup do lokálky směr Litomyšl. Matně pamatuji na pobíhání mužů podél vlaku s nosičem piva v papírových kelímcích a párků, kteří hulákali – hóóóórkéé pááárky, pivo.  Po nástupišti a perónu jezdily vozíky nacpané kočárky pro děti, koly a krabicemi, které se vezly do svých cílů v samostatném vagóně, podané jako spoluzavazadlo. Lokálkou jsme již zvládali cestu dost zondané a v Mejtě na zastávce u Grandu jsme vystoupily ušmudlané a utahané jako koťata . Je to ta zastávka, jak na Vás kouká ze  záhlaví blogu. 

Praha hlavní nádraží (od 15. února 1940 do roku 1945(?) a od ledna 1953 dodnes), nazývané též Praha Wilsonovo nádraží (1919–1940, 1945(?)–1953, od roku 1990 čestný titul „nádraží prezidenta Wilsona“) a nádraží Františka Josefa I. (1871–1919), je nejvýznamnější pražské železniční nádraží. Kolejiště a Fantova odbavovací budova leží na Vinohradech v Praze 2, nová odbavovací budova na Novém Městě v Praze 1, severní zhlaví zasahuje do Prahy 3-Žižkova.  

hlnadr.jpg 

Tady už jsem povýšila a odjížděla v neděli večer, se svým spolužákem Vencou A. do Mejta na průmku, rychlíkem. Sedělo se pohodlněji, na koženkových sedadlech a u okna byste marně hledali kožený pás na jejich otvírání.  Rychlíky byly neuvěřitelně nacpané, když se nám v Praze podařila místa k sezení,  už od Zámrsku jsem trnula, abychom se stihli protlačit chodbičkou ke dveřím a Choceň  nepřejeli. Zpátky z Mejta jsem v chodbičce stála vždy a Prahu jsem nehlídala, protože jsem jí  přejet nemohla. Zážitkem pro mě bylo, když jsem někdy zahlédla rychlík do Vídně, tzv. Vindobonu. Byl to vlak z jiného světa, představovala jsem si kdo tím vlakem asi jede a jak je výjimečný.

Z tohoto nádraží si vybavuji hlídací pány u vstupů k vlakům, kteří cestujícím odebíraly lístky při příjezdu vlaků a také kontrolovali, zda jste si zakoupili i vstupenku na peron, v případě, že jste se šli jen rozloučit, nebo někoho přivítat. Společná pro všechna nádraží a hlavně vagony byla v době, kterou pamatuji  a popisuji - špína. Jak je to dnes, nevím.

V tehdejších dobách mělo sice nádraží své slavné doby za sebou, ale přesto byla procházka kolem něj a blízkým parkem docela oddechová záležitost. Jak můžeme z některých dobových filmů vidět, k nádraží nás vozily tramvaje až před jeho vchod. Vzhledem ke skvostným architektonickým a ještě stále stojícím památkám, doufám, že i když ta hnusná magistrála ukousla Národní muzeum, divadlo Státní operu a toto nádraží,  že se snad dočkáme jeho slušné rekonstrukce a  zřízení železničního muzea z Masarykova nádraží, abychom měli kam chodit za mašinkami. Zatím můžeme na ochutnávku do Technického muzea na Letnou.

lokomo.jpg

Smíchovské nádraží a nádraží Braník měly své cestující do přírody, zvláště pak se proslavilo nádraží Braník svými trampy a Posázavským pacifikem.

O těch a o těch dalších se sem už nic nevejde.

Zdroje dat:

Emanuel Poche, Prahou krok za krokem,

http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/497674-nadrazi-praha-tesnov

http://cs.wikipedia.org/wiki/Praha_hlavn%C3%AD_n%C3%A1dra%C5%BE%C3%AD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Praha_Masarykovo_n%C3%A1dra%C5%BE%C3%AD

foto lokomotiva http://www.pis.cz/cz/praha/kultura/historicke_parni_a_zvlastni_vlaky

foto Masarykovo nádraží http://prahamhd.vhd.cz/Draha/masaryk.htm

další pražská nádraží, informace http://prahamhd.vhd.cz/

 
Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)