Čas divadel

sobota 12. leden 2008 20:00

V Národním, hodně brzy před začátkem představení. Musíme prostudovat program, prohlédnout si výzdobu, něco si o tom popovídat...

I když čas divadel stále trvá, je to s nimi tak trochu jako s knížkami. Divadlům vzniklo velké množství konkurence, i když v jiných žánrech, ale své milovníky neztratily.Mé první setkání s divadlem, bylo setkání s divadlem loutkovým, naděleným od Ježíška. 

Divadélko se postavilo mezi dveře na židli, nad něj a pod něj se natáhla deka a představení mohla začít. Loutkoherci se střídali.

Už si moc nepamatuji všechna možná představení, ale z vyprávění vím, že jsem se vyznamenala já, když jsem vedla za poskakující loutky (čert, princezna, princ, Kalupinka a Kašpárek)  tento rozhovor:  Kalupinka: Princ a princezna šli do práce, co budu dělat ? Asi zavolám Kašpárka, ten mi poradí….tak v takovém šíleném duchu se hra nesla. Trvalý problém byl s čertem a Kašpárkem, kterým se při souboji zamotaly nitě a tito museli k jejich rozmotání urychleně opustit scénu, vylétnutím nad kulisy. Zpět na scénu se dostávali opačným způsobem. Obecenstvo se smálo a odpouštělo i vypadlé herce z ruky, když se nepodařila jejich rychlá výměna, nebo sesuvy herců neopatrně opřených o kulisy. 

Další loutkové divadlo jsem zažila v hospodě u Rubešů, takové to pojízdné, ale mě se nelíbilo,loutkyy.jpg protože místo roztomilých figurek, co jsme měli doma, byly tyto strašidelné.Strašidelné loutky jsem později musela sledovat povinně při školních  návštěvách v loutkovém divadle na Senovážném (dříve Gorkého-Gorkáč) náměstí. Možná, že se ostatním dětem ty loutky strašidelné nezdály, ale pohledy dětí na stejnou věc nejsou stejné. 

Jako příklad dám návštěvu filmu  s groteskami, kdy se celé kino vč. dětí smálo až se za břicho popadalo, jen já jsem musela kino předčasně opustit, protože můj asi čtyřletý synek usedavě plakal.

Zpět do divadla. Další divadlo, které jsme povinně se školou navštěvovali, bylo divadlo Jiřího Wolkera  v Dlouhé třídě. Jediné představení, které mě utkvělo v hlavě, bylo představení o Meresjevovi.

Školní děti pukaly smíchy, když se herec za tklivého kvílení meluzíny z amplionu, plazil z jednoho konce jeviště na druhý, uprostřed s velkou námahou přes kopeček. Byl to pohled probohy. Já jsem se tehdy nesmála, jen jsem nevěřícně zírala (podoba s mým synem). To je můj jediný, zapamatovaný zážitek z tohoto divadla, mimo to, že hlavně kluci dělali při představeních neskutečný binec a mě někdy těch herců bylo líto.

Fotografie.jpgOpravdové divadlo jsem poznala asi devítiletá při první návštěvě Národního divadla, na představení Rusalka. Toto bylo zcela jiné kafe, byl to pro mě jedinečný zážitek. Moje matka tvrdila, že když představitel prince Ivo Žídek zpíval, „pojď se mnou, pohádko má“, že by bývala šla hned, tak se jí pan Žídek líbil.  V Národním jsem viděla různá baletní představení (jako správná holčička jsem do baletu chodila), nezapomenutelné Labutí jezero s  Naďou Hajdašovou a Miroslavem Kůrou. Od té doby jsem slavná baletní představení absolvovala jak s dětmi, tak i s vnučkami.

V Hudebním divadle v Karlíně jsme viděli představení,  které můj muž vidět netoužil, ale co by pro milovanou choť neudělal, no, šel.Seděli jsme tehdy v proscéniové loži, jak zhasli světla, můj muž si povolil kravatu, zul boty a usnul. Vůbec mu nevadilo, že ho chvílemi nasvítil reflektor, barbara jednoho. Přišel o moc, protože hlavnímu protagonistovi svítila na koleně díra v černém trikotu a na ruce měl zapomenuté hodinky, ačkoliv hra byla situována hádám tak do 15. století. 

Některé obecenstvo si nezaslouží, aby na scéně bylo všechno pintlich, protože jsou tací, co si pletou divadlo s hospodou a přijdou na představení rovnou od plotny, nebo od ponku. Už v době školních návštěv divadla jsem musela mít kabelku a slavnostní oblečení, to byla samozřejmost a patří to nejen k dobrým mravům a kulturnosti člověka, ale i ke kompletnímu zážitku návštěvy divadla.  

Navštívila jsem také různá představení oper, ale tvrdím, že s láskou k opeře a vůbec k tzv. vážné hudbě se snad musí člověk narodit. Když byla má dcera asi osmiletá (10 ?), shlédli jsme v dnešní Státní opeře (dříve Smetanovo divadlo) operu Dalibor, od Bedřicha Smetany. Já jsem koncem představení již nemohla obsedět, ale má dcerka se zájmem a nadšením vše sledovala až do konce. Láska k vážné hudbě jí provází životem a také jí stojí dost peněz. Lístky na operu, když chce mít krásný zážitek s komfortním posezením, dnes přijdou na  hezkou sumu. Toto je ale asi celosvětový trend.

Národní divadlo mám ze všech divadel nejraději, protože byť po rekonstrukci, stejně tam na mě padá silný pocit genia loci.  Chodili jsme do Národního samozřejmě i na činohru, jedno představení za všechny: Ze života hmyzu s Jiřinou Šejbalovou,  Josefem Kemrem…

V Divadle na Vinohradech jsme viděli vynikající představení Přišel na večeři s Milošem Kopeckým v hlavní roli, kterou mu při drobných vstupech odebírala Jiřina Jirásková, jako zdravotní sestra.

V Semaforu -  Zuzana je sama doma, Má hlava je včelín, Kytice, Ondráš podotýká atd, atd.

Divadlo je magická záležitost a když Vás představení, nejen výkony herců, ale obraz celé scény, nasvícení a zdařilá režie vtáhne do děje, že zapomenete kde jste, pak  se dá mluvit o tom, že jste spolu s herci prožili zázrak souznění, úžasnou a nezapomenutelnou chvíli, kterou Vám už nikdy nikdo nevezme.

O divadle a divadlech toho dnes byl zlomek. Napovídala bych toho  daleko více, třeba jak jsme kdysi odešli po první přestávce představení domů a mysleli jsme si, že je to poprvé a naposledy a ejhle, nedávno se nám to podařilo podruhé.

Tak dnes bez technických dat, stejně byste je už nepřečetli.  

 semafor.jpg

zdroj fotografií - internet: loutky (?) a Národní divadlo - foyer 1. balkonu, obal na CD Jonáš a Tingl- Tangl, perex a hlavní foto: autorka článku 

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Naďa Dubcová

Vyšly mi dvě knížky v nakladatelství Akcent - 1. Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše. 2. Nepravidelný deník české rentiérky.

Licence Creative Commons
Dílo dílo, jehož autorem je Naďa Dubcová, podléhá licenci

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)